A little bit about me...

Rozhodla jsem se napsat o svojí „maličkosti“ speciální článek. Na začátku mého blogu totiž nebylo nic jako úvodník, takže vám to chci vynahradit. Předem vás varuji, že to je první a poslední článek, který je dlouhý až někam do Ruska. Prostě jsem o sobě začala psát a nějak jsem to nemohla ukončit. Přijde mi nemožné představit člověka do pár řádků. Takže jsem vybrala něco všeobecného a pár zajímavostí. Snad se vám moje malá osůbka bude líbit. Přeju příjemné počteníčko :) A děkuju každému, kdo si s tím dá tu práci a zvládne to až do konce :)

Kdo vlastně jsem? Úplně obyčejná holka, která nedávno oslavila 18tiny. Narodila jsem se v lednu a k smrti to nesnáším. Všichni moji kámoši spatřili světlo světa v létě a krásně si slaví narozky v teple, no a já chudák při -20°C. Nedokážu si vysvětlit proč. Asi blbá karma, nebo co.

Jsem jedináček. Každý mi závidí a říká jaká je to výhoda. Jasně z poloviny mají pravdu. Všechny věci mám jenom pro sebe, ale když na mě padne depka, nemám nikoho, s kým bych si mohla popovídat. Tohle je docela na prd. Občas si přeju mít ségru.

Sourozence nevedu, ale zato mám úžasné rodiče. Hrozně si vážím toho, že jsou pořád spolu a mají se rádi. V dnešní době je tohle už docela vzácnost. Sice mě někdy příšerně štvou a nedá se to vydržet, ale to k životu prostě patří. Já taky nejsem svatá. Nejradši bych si nafackovala za to, jak se někdy chovám.

Doma mám snad 100letou želvu. Ne, kecám. Má 13 let, ale stejně jí říkám stařenka. Podle všelijakých příruček by se měla dožít 50. Takže hádám, že moje děti budou dědit místo rodinného zlata moji želvu:D Taky mám 5letéto černého kocoura. Chodí se za mnou mazlit vždycky, když jsem naštvaná. Když přijdu domů ze školy, pokaždé čeká u dveří, mňouká a chce svoje kolečko šunky. Nevím, který dobrák ho to naučil a radši to ani nechci vědět.

Mám blond vlasy, modré oči a měřím 176cm. Moment, tady něco smrdí…:D Nejsem žádná kráska z časopisu. Vlasy mám od přírody světle hnědé, ale chodím pravidelně na melír. Cítím se tak líp, prostě mám duši blondýny. Modré oči jsem zdědila po taťkovi, aspoň mi to každý od dětství neustále opakuje. Najdu se ale i takové výjimky, které mi tvrdí, že je mám zelené. Hmm a vyberte si. Asi záleží na úhlu pohledu. K té výšce se přiznávám, není v tom žádný fígl. Už od malička jsem byla nejvyšší ve školce, škole a teď i na střední. Všichni mi tiše i hlasitě závidí. A já zase jim. Se svou výškou mám problém kdekoliv se poskládat, pořád do něčeho narážím, a když si vezmu podpatky, připadám si jak abnormální žirafa. Takže sbohem 15cm jehly. Zabila bych se! Pár lidí mi už řeklo, abych zkusila kariéru modelky, ale na to nemám žaludek. A ani obličej.

Na první pohled jsem uzavřená, tichá, milá, prostě taková šedá myška. Nijak se neprojevuju a snažím se chovat co nejvíc dospěle. Nechci si jen tak někoho připustit k tělu, protože se bojím, že mi ublíží. Jenže zdání klame. Tohle chování je jen a pouze jakási maska. Až po určitém čase se začíná probouzet mé skutečné já. Ukecaná holka, která pořád mele a není k zastavení, veselá, vysmátá, bezstarostná, žádná šedá myš. Rozená optimistka, která si užívá života. Většinou to ti lidé nemůžou pochopit, že se ze mě vyklubal takový živel.

Miluju svoje dlouhé nohy. To je snad jediná pozitivní věc na mé výšce. Jednou za čas to risknu a vezmu si podpatky (takové, v kterých se nerozplácnu na první dlaždičce). A panečku máte vidět ty pohledy kluků, jak slintají. Jednou na nádraží kvůli mně jeden kluk narazil do sloupu s jízdním řádem. No jo, slintat se nevyplácí. Takže když většinou něco po někom nutně potřebuji, mojí tajnou zbraní jsou nohy! Berte to prosím s rezervou :D

Hrozně ráda cestuju. Když jsem byla menší, neměla jsem moc možností, ale od té doby co chodím na střední, pořád někde jezdím. Naše škola totiž spolupracuje na programech pro rozvoj studentů, takže můžeme cestovat po celé Evropě. Asi nejlepším zážitkem pro mě bylo Španělsko, kde jsem byla na stáži na 3 týdny. Pak jsem navštívila Londýn, Itálii, Polsko, Vídeň a v dubnu se chystám do Německa. O prázdninách bych chtěla do Paříže, splnila bych si tak svůj dlouholetý sen, ale pochybuju, že mi to vyjde.

Nedokážu si představit život bez foťáku. Na svůj milovaný Canon jsem šetřila snad 100 let a loni v červenci se mi ho konečně podařilo koupit. Teď bez něj nedám ani ránu a fotím všechno, co se jenom o milimetr pohne. Zatím nejsem žádná profík, ale v budoucnu bych se ráda posunula na vyšší level. Je to ale sakra drahý koníček, zjišťujete totiž, že by se vám sešel staviv, další objektiv, kvalitnější blesk. No, abych už začala vydělávat.

Už od 13 let toužím po obrovské šatně, takové jakou měla Carrie ze sexu ve městě. Dala bych tam všechny své boty, protože to jsou mé zlatíčka. Povídám si s nima a dávám jim pusu na dobrou noc.

Miluji horory a nejraději se na ně koukám obklopená svíčkama. Vůbec celkově jsem taková morbidní, ráda chodím na hřbitovy a fotím si staré náhrobky. Mají pro mě totiž neskutečnou atmosféru. Hodně se mi líbí americké hřbitovy, protože nejsou tak přeplácané jako ty české. Takže pokud jednou umřu, chci mít americký hrobeček.

Sním o romantické večeři s Colinem Farrellem, který mě při dezertu požádá o ruku. Dojetím se rozpláču a padnu mu kolem krku. Ještě ten večer spolu odletíme do Irska a zůstaneme tam už navždycky.

Chtěla bych se dostat na koncert Three Days Grace, vyskočit na pódiu a zařvat do mikrofonu „Adam Gontier I LOVE YOU“ Všichni by začali tleskat, Adam by ke mně přišel, odhrnul mi vlasy z čela a zašeptal „ you are so cute“ a pak by mě vášnivě políbil.

Dlouho jsem se chtěla naučit hrát na elektrickou kytaru, ale po několika marných pokusech jsem na to už zanevřela. Kdybych však dostala nabídku od Bena Kowalewicze, že mě bude osobně doučovat, brala bych ji všema deseti.

Vždycky bude mým idolem Pierre Bouvier. Modlím se každý večer, aby se Simple Plan vrátili zpátky do ČR. Klidně bych si zopakovala těch 10 dlouhých hodin čekání na to, až je znovu uvidím. Nedovedu si představit jediný den bez jejich hudby. Pravděpodobně bych si něco udělala, kdyby se rozpadly.

V budoucnu bych ráda pracovala jako novinářka, studuji totiž žurnalistiku a média a hrozně mě to baví. Nejraději bych jezdila po koncertech, fotila a dělala rozhovory a kapelami. To všechno bych pak zveřejňovala ve svém vlastním časopise.

Pokud bych se měla jednou vdát, tak jedině v šatech od Very Wang. Nejlepší by byly černé, protože chci mít svatbu o půlnoci na hřbitově (ano, zase hřbitov). Místo osvětlení a svíček bychom měli spoustu světlušek. Celý den by byl tím nejkrásnějších v mém životě. Se svým manželem bych se pak odstěhovala někam do Kalifornie a pořídili bychom si krásný domek blízko pláže. Druhá varianta by byla přesunout se do New Yorku na Upper East Side, kde by nám říkal pane luxusní byt s obrovskými okny.