The day I became a driver

Milé čtenářky,
dnešním dnem je ze mně oficiálně řidička. Pořád tomu nemůžu uvěřit, je to už nějakých deset hodin zpátky a ruce se mi pořád klepou tak, že když jsem si uvařila čaj a nesla ho z kuchyně do obýváku, zbyla mi jen polovina. Jsem tak strašně ráda, že už to mám za sebou. Všechen stres, nervy..ten kdo si tím prošel mi musí dát za pravdu.

Včerejší den byl hrozný, chodila jsem od ničeho k ničemu, z nervů jsem snědla půlku ledničky, spořádala všechny sladkosti (teď se bojím stoupnout si na váhu) a do toho všeho jsem si dělala do zblbnutí testy. Okolo desáté večer jsem se rozhodla, že si půjdu lehnout. Hádejte co? Samozřejmě se mi nepodařilo usnout. Hlavou se mi honily šílené myšlenky a měla jsem pocit, že místo svého oblíbeného plyšáka držím volant. Solidně mi hrabalo! :D Nakonec se mi přece jenom podařilo usnout, ale i ve spánku se mě autoškola držela zuby nehty. Zdálo se mi, že vyplňuju testy, které jsou anglicky. Vůbec jsem tomu nerozuměla a komisař mě nakonec vyhodil. Ne z učebny, ale z nějakého útesu do moře. A křičel na mě: "Tady už ti žádné křižovatky nepomůžou". Po takovém zážitku se mi vstávalo opravdu ideálně.

Pršelo jak blázen a já jela autobusem na ono místo. Na nádraží mě čekala psychická podpora v podobě spolužaček, které měly stejný výraz ve tváři jako já, možná ještě horší. S velkým odporem jsme došly na městský úřad, kde už nás čekal náš pan instruktor společně s komisařem. Posadily jsme se kolem obrovského kulatého stolu, na kterém bylo asi 8 počítačů. Komisař nám vysvětlil jak to bude probíhat, první si uděláme testy a pak se bude jezdit. Rozdal nám přístupová hesla a hurá na věc. Na monitoru přede mnou se objevil semafor. Červená, oranžová, zelená...který idiot tohle vymyslel. Klikala jsem jako o život, až jsem se proklikala až do konce. Ukončit test? Ano. Jste si jisti, že chcete ukončit tento test? Doprčic jistá si nejsem, ale tak co mám dělat! Jupííí. Získala jste 50 bodů, plný počet. Okamžitě ze mně opadla nervozita a já se zhluboka nadechla. Testy jsem měla v kapse. 


Na jízdy jsem byla v pořadí třetí z pěti. Klidně bych šla i první, abych to měla za sebou, ale kamarádka pospíchala, takže jsem musela čekat. Po dvaceti minutách jsem se s další kamarádkou šla kouknout, jestli se už vrátila. Zrovna přijížděla a musela zaparkovat. Všechno to vypadalo hrozně hezky, ale najela si moc zešikma. Popojela si a zdechnul jí motor. Nastartovala a motor jí zdechnul znova. Do třetice všeho dobrého nastartovala a popojela o pár metrů a zase jí to zdechlo. Bylo mi jí hrozně líto. Nakonec se jí podařilo zaparkovat, ale nevypadalo to moc dobře. Z auta sice vyšla s úsměvem, ale nedala to.

Minuty ubíhaly a já se pomaličku psychicky hroutila..už jenom 10 minut a půjdu na řadu..Zapínám si bezpečnostní pás, startuju motor a řadím jedničku. Tak a teď se ukáže můj talent! Bylo mi úplně jedno kdo v tom autě sedí, soustředila jsem se jenom na cestu-oči vytřeštěné, smrt na jazyku. Hlavou jsem otáčela všude možně, aby mě v závěru neobvinil, že se nikam nekoukám. Reagovala jsem pouze na povely-doleva, doprava, rovně na křižovatce. Přiznám se, že jsem neměla vůbec pojem o čase. Zpátky do reality mě vrátil komisař se slovy "teď pojedeme zpátky". A kudy? Blesklo mi hlavou. Kde mám jet, kterým směrem? Toť otázka za zlatého bludišťáka. Jela jsem nějakým jiným směrem, který mi nic neříkal, bylo mi blbé, ptát se ho, jestli jedu dobře. Na kruháči jsem vsadila všechno na jeden jediný výjezd. Na dalším kruháči jsem udělala to samé a ejhle co se přede mnou neobjevilo-budova městského úřadu. V tu chvíli jsem si sama sobě blahopřála za to, že mám dobrý čich a trefila i bez jeho pomoci. Čekal na mě poslední, nejtěžší úkol, zaparkovat. Bojovala jsem do krve a natlačila zadek Hondy mezi dvě další auta. Už mi bylo všechno jedno."U zkoušky jste uspěla", prohlásil po nekonečném tichu komisař. Pocit štěstí co následoval se nedá popsat slovy. Málem to se mnou seklo. Následovaly radostné telefonáty domů, kamarádkám, prostě dream come true! 

Z těch pěti lidí to nedala jenom kamarádka, co jela první. Myslím, že podruhé to dá určitě, věřím jí. Teď už se jenom musím vyfotit, odevzdat papíry a tradá, do dvaceti dnů budu mít tu kouzelnou kartičku doma.

A zítra se slaví. Vyšlo to krásně, pátek a párty ve velkém stylu!

Děkuju všem, kdo na mě mysleli a drželi mi pěsti:-*

Moc si toho vážím!